V systému

Poslední dobou si v hlavě pořád zdokonaluji svět, který ve svých snech a meditacích vídám už pár let. Maluji si každý detail. Všechny místnosti v mém novém domě. Nádech počasí, květiny na louce i nadpozemské bytosti poletující kolem.
Jak přesně by vypadal náš život, kdybychom se zítra ráno probudili a byli svobodní? A co nás pořád tak strašně brzdí v tom, abychom naše sny uvedli ve skutečnost?

V noci se mi teď dokola vrací sny, kdy jsem uvězněná v nějaké staré budově a nemůžu najít cestu ven. Vím, že to je obraz mysli, která je ještě pořád utlačovaná nastavenými systémy. Kolik životů jsme asi prožili v zajetí neviditelných okovů? Jak dlouho jsme museli snášet nadvládu patriarchátu? Jak dlouho jsme byli v roli oběti? Jak dlouho jsme se přizpůsobovali něčemu, čemu jsme vnitřně nevěřili?

Když se mi narodil syn a já nesouzněla s nastavenou zdravotní ani školní péčí, můj táta tehdy prohlásil: “Ty odmítáš všechno, co zavání nějakým systémem.”

Tehdy jsem si připadala jako vyvrhel a neakceptovatelný rebel. Až časem mi došlo, že to byla jen neuvěřitelně silná touha po svobodě. Touha po tom dělat věci tak, jak je cítím. Ne proto, že je tak někdo nastavil a my je máme plnit, ačkoliv nám nedávají smysl. 

Svoboda – wow.

A tohle je stav, který nastolila korona – posvítila si na to, co v naší společnosti už dlouho nefunguje a vynesla to na povrch, abychom na to všichni pořádně viděli. Některým se jen potvrdilo, co už v sobě dlouho nosili, jiní se ještě pořád bojí sundat si ty brýle, protože neví, co by přišlo potom. Každopádně vnesla nás do vnitřního světa tím, že přivřela ten svět vnější. A donutila nás se uvnitř pěkně pohrabat. Mnohým se možná nelíbilo, co tam našli. Mnohdy to nejspíš dost bolelo. Hodně lidí si muselo sáhnout na dno, aby se odrazili. A ještě hodně lidí před sebou pořád utíká. Před svou vnitřní svobodou. Před vizí dokonalého světa, který si uvnitř každý z nás skládá, aby tak vytvořil jeden úžasný celek. 

A já se sama sebe ptám – co je to za tak silné nástroje, které nám neustále brání vydat se dopředu zatím, co v životě opravdu chceme? Jaké stroje nás to pořád nutí běžet, protože kdybychom zastavili, museli bychom nejdřív přijmout sami sebe a začít se milovat? Jak silné musí být zavedené systémy, když se v nich pořád točíme jak křečci v kolečku a nemůžeme najít cestu ven? A jaká je vlastně ta cesta ven? 

Vždy je potřeba začít sami u sebe. Naše chování, naše návyky, naše emoce, naše reakce – to všechno je pod taktovkou zajetých vzorců. Pokaždé, když zareagujete nějak vyhroceně, zkuste si vyhodnotit, co vás vlastně podráždilo. Pokaždé, když si řeknete: “Tohle bych ale dělat neměla, protože se to nesluší,” řekněte si: “A proč vlastně?”

Oloupejte sami sebe jako loupáte jednotlivé slupky cibule, dokud nebudete dokonale nazí. Zjistíte, že být nahý vlastně vůbec není špatné. Pokud stojíte na pevné zemi a s otevřeným nebem nad hlavou. Pak už si budete moct dovolit cokoliv, co si ve svém srdci budete přát. 
Jak by vypadal můj život, kdybych se od zítřejšího rána rozhodla být svobodná? 

Odstěhovala bych se do dřevěného srubu uprostřed rozlehlé louky. Za loukou je les a nedaleko voda na koupání. Sedím na terase, pletu šálu, popíjím šťávu z čerstvého ovoce a pozoruji děti, které běhají po louce a hrají na babu. Vidím také na svoji zahrádku, kde roste spousta léčivých bylin, ale také ovoce a zelenina. Za rohem stojí můj čajový dům, kde se pravidelně setkáváme na meditace, ale také cvičení jógy, přednášky, kurzy zdravého vaření a různé semináře. A také tu samozřejmě vařím svůj bylinkový čaj 🙂 

Za chvíli přicházejí kamarádi ze sousedství a nesou s sebou svoji várku vypěstovaného ovoce, zatímco já jim předávám plnou bedýnku naší čerstvé zeleniny. Sedáme spolu k prostornému stolu z masivu, který jsme postavili pod mohutný buk, v jehož korunách mají kluci kouzelný domeček ze dřeva ozdobený malými žárovičkami.
Přinášíme výbornou večeři a společně hodujeme a povídáme si, zatímco si děti hrají kolem nás. Všechno kvete, všechno roste, všechno se uzdravuje. I my jsme zdraví, protože už nemáme důvod být nemocní. Smějeme se, protože už nemáme proč se mračit. Milujeme se, protože už nezbyl čas na nenávist. Jsme spolu. V okruhu těch, se kterými je nám dobře. Konečně jsme opustili všechny vzorce, které nás tak dlouho zužovaly. Stavíme nový svět. A nemusí to být hned velesvět vystavený během jednoho týdne. Pojďme se k němu přibližovat klidně pomalu, ale za to s dokonalou rozvahou a vizí. Stejně jako se postupně svlékáte ze svých cibulových slupek, můžete i postupně stavět svůj sen. Důležité je, aby ten výsledek stál za to. Aby za ním bylo dokonalé štěstí. A to není utopie. To je hudba blízké budoucnosti. Klíč najdete sami v sobě. A začít můžete hned.